Úřad práce. Nová životní zkušenost. Celý život jsem poctivě živila státní kasu a tak jsem usoudila, že projednou může stát na chvíli živit mě.

Když jsem ještě jezdívala do práce, kolem jednoho úřadu práce vedla moje každodenní cesta. Fronta z něj se většinou táhla až do poloviny ulice, tak jsem usoudila, že taková návštěva není jen tak a bude lepší si přivstat.

Budík 4:50, vyrážíme. Přicházím v předstihu na svůj domovský ÚP a vidím, že jsem podcenila situaci, protože už teď od vchodu čouhá fronta asi patnácti lidí. Od zastávky autobusu jdeme tři a je jasné, že všichni míříme na totéž místo. Přidávám nenápadně do kroku, ale zbylé dvě dámy zjevně znají terén a předběhnou mě zkratkou mezi keři. Mrchy. Slušně se řadím na konec fronty a po chvíli je za mnou had ještě mnohem delší. Krátce před osmou několikrát zatáčí kolem budovy a tipuji ho tak na sto hlav lačnících po práci nebo sociálních dávkách. Přichází paní s kočárkem a třema dětma, a staví se mimo frontu. Vypadá podezřele. Něco vykřikuje, tváří se bojovně a zdá se, že bude chtít předbíhat. Dávám si na ni pozor.

V 8:02 se otvírají dveře úřadu. Dosud úhledná a organizovaná fronta v mžiku mění tvar. Lidi se bez ohledu na pořadí začali agresovně rvát dovnitř jak při zahájení výprodejových akcí. Black friday je slabý odvar. Dav se rve hlava nehlava, první ve frontě jsou atakováni posledními v řadě, lidi se strhávají navzájem k zemi a do nich krvelačně najíždí ona paní s kočárkem, která zároveň bojovně ječí „musíte mě pustit, já mám na to právo, musíte mě pustit!“.

Dostali jsme se do vestibulu úřadu. Dav nikdo neřídil. Zatímco staří mazáci už dobře věděli, kam mají jít a obsadili všechny pozice, nováčci se zastavili a snažili se najít jakoukoliv informaci. Marně. Žádná směrovka, žádná infografika nebo návod. Jen dva členové ochranky za sklem, kteří tvrdili, že nic neví. Do éteru někdo vykřiknul „třetí patro“. Přesunuli jsme se k výtahu, který pojmul 4 lidi. Když už to vypadalo, že se dostanu na řadu, přejela mi přes záda paní s kočárkem a svojí mateřskou školkou. „Já mám přednost!“ zavřískala mi do ucha. „Jasně,“ neudržela jsem se, „přišla jste poslední, co byste nejela první?“ „Já mám přednost“, zopakovala silou sto padesáti decibelů na frekvenci dvoučárkovaného F, kdyby ji náhodou někdo neslyšel. „Kočárky a postižení mají přednost, ty musíte pustit, tady to máte nepsaný!“ vztekala se na celý výtah, který asi přetížila a ten ne a ne odjet. „Postiženě rozhodně vypadáte, tak jeďte,“ opáčila jsem jí, za paní se zavřely dveře a vznesla se bůhvíkam. Pořád při tom něco řvala, tentokrát konkrétně na moji adresu.

Usoudili jsme s několika lidma, že po schodech tam budeme daleko dřív. „Tady jsou ale sociální dávky,“ odrazuje nás jiná žena, když váháme, co vybrat z nabídky automatu na čísla. Kam jít však nevěděla. Vyšel úředník. „To musíte na úřad práce,“ odbyl nás a značně znejistěl. Přesně tam jsme si totiž mysleli, že celou dobu jsme. „To nevím, kde je, ale musíte na Prahu 4,“ přidal upřesňující informaci, která nám opravdu velmi pomohla. Nevěděl ani druhý úředník, třetí nám řekl, že to není jeho agenda a o ostatních nic neví, a až ten čtvrtý prohlásil, že tušil, že tohle nedopadne dobře, protože před nedávnem na tenhle úřad přeložili agendu z Prahy 10 a od té doby jsou tam akorát zmatky. Ale že nám pomůže najít, kam máme jít. Chodil s námi patro od patra, až v tom šestém to opravdu bylo. Hurá.

Teda hurá moc ne. Dostali jsme se tam po téměř tři čtvrtě hodině po otevření úřadu, všichni mazáci, co přišli jako poslední, tam už byli dávno před náma a vybrali všechna pořadová čísla. Šli jsme na řadu jako poslední. Opět nikde žádný pokyn pro nováčky, co máme dělat. Zběsile zavaříme objednávkový systém, každý si vytiskneme několik lístečků různých variant, protože představa, že jsme si vytiskli lístek k Pepovi, přitom jsme měli jít k Růže, a budeme celou frontu absolvovat znova, byla děsivá. Všichni se ptají, co mají dělat, a nikdo nedostane odpověď. Nakonec se ukáže, že nejchytřejší element z celé místnosti jsem já, protože jsem si večer zjišťovala, co za formuláře budu vyplňovat a teď jsem udělovala cenné pokyny. Uprostřed místnosti seděl u samostatného stolečku postarší pán z ochranky, který měl dbát na dodržování rozestupů, a spal. Postávali jsme tiše kolem něj, abychom ho nerušili.

Po dvou hodinách čekání jsem musela na záchod. Jala jsem se tedy toho dobrého muže probudit a zeptat se na cestu. Chvíli vypadal vyděšeně a zmateně. Asi není zvyklý na slovo toaleta. Podle typů, co se po celém úřadě trousili, bych tipovala, že slovo „hajzl, vole“ je daleko častější. Zahlédnout člověka, který by nebyl hrubý, vulgární, uječený, agresivní, špinavý, neupravený, nebo aspoň nekrkal a netahal za sebou po zemi igelitku místo kačera, byl poloviční zázrak. Vůbec se nedivím, že ti úředních dostávají ty bezpečnostní příplatky za styk s lidma. Ale k té toaletě. Pán se po chvíli zorientoval a začal blábolit něco o tom, že slyšel, že nějaká toaleta je až dole u vchodu, že je sice nějaká i jinde, ale že není pro veřejnost. Tak ať sjedu do přízemí a pak se dám chodbou buď doleva nebo doprava. Poděkovala jsem mu za vyčerpávající odpověď, protože jinam to určitě nepůjde. Ve výtahu zjistím, že přízemí v této budově neexistuje. Odhodlaně tedy sjedu do nejnižšího patra a ptám se oněch dvou pánů ve vrátnici, kteří ráno netušili, kde je co. Toalety však znali dobře. „Tady hned naproti,“ ukázal první z nich. „Budete muset na záchod pro ženy,“ dodal. „To je ten, jak je na nich nakreslená ta panenka,“ dodal druhý. „To je ten obrázek se sukýnkou,“ upřesnil, kdyby mi to pořád ještě nebylo jasné. Chvíli přemýším, jestli by se úřad práce neměl přejmenovat na úřad pro choromyslné.

Vracím se zpět do čekárny šestého patra. Na plochých obrazovkách právě začíná kulturní program. Promítají tam spoty představujcí jednotlivé profese. Zpracováním a rétorikou si připadám jak zpátky na základní škole v 80. letech, kdy si vybíráme budoucí povolání. Mimo jiné se dozvím, že člověk, který se lidem stará o účes a vlasy, se nazývá kadeřník. Uf, ještě, že mi to řekli.

Před polednem se dostávám na řadu. Referent, ke kterému jsem se dostala, byl tak překvapen tím, že ho někdo slušně pozdravil, nenadával mu, neječel na něj už ode dveří a ještě byl slušně oblečený, že po mě nic nechtěl, říkal mi „mladá paní“ a nakonec mi ještě poděkoval, že jsem přišla.

Když jsem úřad opouštěla, nebyla tam už ani noha. Tohle vědět, odpustila bych si ranní tlačenici a přišla až odpoledne. Ale mohla bych tam rozjet byznys a ráno ve frontě prodávat pořadový čísla, který si den předtím vytisknu třeba na poště. Mám velký plány do budoucna!