„Je špinavý, ale to snad není přestupek,“ rozhodila jsem rukama před příslušníkem dopravní policie, který nevěřícně obcházel mého tehdy prvního stříbrného sršně a marně hledal jeho původní barvu.

Pokrčila jsem rameny a marně se podívala na tmavé mraky nad hlavou. „Myslela jsem, že to oprší, no.“

Stalo se to poměrně jednoduše. Čekala mě delší cesta, ale ten den ráno zrovna přivezli kontejner na železnou neděli. Vlastně sobotu. Už večer jsem si na střechu auta připravila věci, které jsem měla v plánu odvézt a konečně se jich zbavit. Staré děravé okapy, tyče, plechy a hlavně několik prorezlých a děravých trubek od kamen. I když jsem z nich vysypala, co se dalo, bylo to zjevně málo. Ráno jsem skočila do auta, abych vyrazila nejprve směr kontejner a hned od něj pokračovala dál do severních Čech. A pak se to stalo. Tehdejší léto bylo krapet deštivé a kontejner stál uprostřed louky. Než jsem se k němu proklouzala přes rozbahněné duny od vozidel, která tam jela přede mnou, auto se jak rozvášněný býk kývalo ze strany na stranu, nahoru a dolů, dopředu a dozadu a trubky na střeše dostaly mořskou nemoc. Ze všech otvorů začaly chrlit proudy prachu, popela, rzi, a vzhledem k nočnímu dešti to všechno vyzvrátily v jakési mazlavé konzistenci. Když jsem se konečně doklouzala ke sběrnému dvoru, zaparkovala jsem nešťastně pod převisem střechy. To, co mi z něj spadlo na kapotu, by se dalo nazvat tuna hlíny, listí, bláta, větviček, dva slimáci a vosí hnízdo.

To oprší, mávla jsem nad tím rukou, a rozhodla jsem se vykašlat na hledání myčky nebo aspoň smetáku s kbelíkem vody. Obloha je temná, oblaka se těžce válí nad obzorem, a než dojedu, budu úplně čistá. Moc jsem v to doufala, protože pohled na mého sršně mě ohromil. Jeho barva nebyla skoro vidět, bylo celé poprášené, umazané, na střeše měl hromadu tlejícího listí a do několika stran stékaly hnědozrzavé prameny tekuté rzi, špíny a popela. Zespodu byl skoro celý obalený blátem a měl výborné zákopové maskování včetně listí a větví. Auto vypadalo, jako kdyby na něj upustil svůj exkrement nějaký obří prehistorický pták, který se na něj pro jistotu před tím vším ještě vyzvracel.

Za celou cestu nespadla ani kapka. Když jsem zajížděla v cílové stanici do vrat, vysloužila jsem si kromě užaslých pohledů všech přítomných také zděšený výkřik. Jeho autorka později přiznala svůj úlek způsobený tím, že mi celé auto od minule úplně zrezivělo. „To není rez, to je špína. To cestou domů oprší,“ vyslovila jsem podruhé domněnku hraničící s jistotou. Sice jsem už začala o návštěvě myčky vážně uvažovat, ale pohled na oblohu mi říkal, že to budou zbytečně vyhozené peníze. Bude lít jako z konve.

Samozřejmě nespadla ani kapka. Domů jsem se vrátila v tom samém stavu, v jakém jsem odjela. Budila jsem všeobecné pohoršení všude, kde jsem se objevila a zaujala jsem i hlídku dálniční policie, která se musela podívat, kdo ten prasostroj řídí. Dojela jsem domů a s pocitem hanby a studu jsem auto poctivě umyla a vyleštila.

Jakmile jsem skončila, strhla se průtrž mračen.