Bylo to jaro, kdy prudce zdražila veškerá zelenina. Ceny okurek, paprik nebo rajčat se blížily ceně bitcoinu, plnily titulky hlavních zpráv a obchodovalo se s nimi na burze. Podle příspěvků na internetu to vypadalo, že celé rodiny vymírají na kurděje a zeleninový salát si může dovolit akorát tak Rotschield.

V naší desolé vesnici už dlouho nebylo nějaké pořádné vzrušení. Zašla jsem tedy do místního koloniálu. „Dejte mi jednu papriku,“ požádala jsem u pultu paní prodavačku. Nahlas. V útrobách sámošky to zašumělo, asi jako kdyby do dveří vešel sám zesnulý Karel Gott. „Papriku,“ hlesla prodavačka a nedůvěřivě na mě koukala. Ujistila jsem ji kývnutím hlavy, že to myslím vážně. Otočila se, a když se natahovala do bedýnky za pultem, řekla jsem „… anebo…, víte co? Dejte mi dvě!“

Myslím, že sem fakt nikdy nezapadnu.