Chodím běhat. Tajně. Potmě. Abych neděsila lidi. A vlastně ani sebe. Co oči nevidí, srdce nebolí, nebo tak nějak to je.

Tu silnici v létě spravili, takže se ani nemusím bát, že si zlomím kotník v nějaký díře a můžu tam dusat i v úplný temnotě a našlapovat naslepo. Jo a taky souznít s přírodou. To se totiž v té tmě stačí jen tak trochu vychýlit z kurzu a místo prostředkem silnice si to namířit do pole. Pak člověk z ničehonic šlápne do prázdna, otevře se pod ním země a než se vzpamatuje, dopadne držkou do příkopu a obtiskne si na obličej čerstvou chlévskou mrvu. Jo.

Dneska jsem před vyběhnutím poctivě doplnila pitný režim, což mě dostalo zhruba v polovině trasy. Nebudu si lámat nohy v houští, říkala jsem si v duchu,  je to dlouhá rovná silnice, o každém autě tady člověk ví dlouho předem, vykonám ten ohavný čin přímo tady, rozhodla jsem se. Všude tma, ticho, civilizace vymřela covidem. Usedla jsem na kraj silnice a zrovna v okamžik, kdy jsem se dostala do bodu, kdy už to nešlo vzít zpět, ale do konce bylo ještě daleko, se v dálce ozval zvuk motoru a za pár vteřin z obou stran vyjela auta, já seděla přesně v epicentru jejich dálkových světel, hydratovala asfalt a nemohla odejít. Byla jsem ráda, že jsem si tentokrát nevzala identifikační náramek ani jiné doklady, protože až mě tam ráno najdou polonahou a placatou, nebudou aspoň vědět kdo jsem a pohřbí mě anonymně do masového hrobu a zbytek rodiny nebude zostuzen.

Ale naštěstí jsem ten pitný režim neplnila zas tak poctivě, takže jsem to stihla dřív a před osudným střetem jsem se do toho opovrhovaného příkopu přece jenom vrhla, nasbírala novou mrvu a zase tak pěkně souzněla s tou přírodou. Běhání je prostě romantika.