Karma někdy chodí hned a nečekaně.

Vracím se u obchoďáku k autu a vídím, že kolem něj šmejdí divnej chlap. S výhrůžným pohledem dorazím blíž a ukázalo se, že je to řidič vedle stojící škodovky, který telefonuje, z pusy mu visí cigáro a tváří se hrozně důležitě, protože telefonuje s tchyní a dává jí dost najevo, že ho obtěžuje.

Cpu nákup do kufru, chlap dotelefonuje, vytáhne z auta malýho kluka a odcházejí.
„To je pěkný auto!“ ozve se dětským hláskem a klučina ukazuje směrem ke mně.
„Prosimtě…“ ozve se pohrdlivě otec a zakroutí hlavou.

Ucítila jsem potřebu uhájit čest mýho fára, tak se narovnám a povídám: „Má vkus, to Vaše dítě!“ A aniž bych tím v tu chvíli myslela cokoliv zákeřného, jsem dodala „… jestli to teda je Vaše dítě.“ Mohl ho třeba někomu hlídat, žejo.

Zjevně jsem se ale trefila do středu terče, protože chlap zbrunátněl, vystřídal pár barev, chvíli vypadal, že ho postihl infarkt i mrtvice zároveň, pak jen zasyčel „dělej, pojď“ a odtáhnul kluka pryč.

Měla jsem pocit morálního vítězství. Já ti dám, pomlouvat mi auto! 😀