Koupila jsem si cestou do práce krabí croissant. Tedy, krabí croissant to býval původně, před nástupem poslední ekonomické krize a vlnou citelného zdražení úplně všeho. Kdy s vlnou zdražení přišla zároveň i vlna zmenšování. Je to sice dražší, zato je toho míň. Takže výstižněji by se to mělo nazývat citrón s croissantem a trochou krabí pomazánky. Úsporná verze.

Zatímco kdysi to byl rozříznutý croissant naplněný dostatkem pomazánky, na jejímž vrcholu bylo decentní tenoučné kolečko citrónu, které se dalo bez jakéhokoliv mechanického nebo chuťového problému sníst, nyní jsem ze sáčku vyndala čtvrtky citrónu, kolem kterých se snažil držet ten poksrovnu namazaný kus rohlíku. Prostě narveme tam celej citrón stůj co stůj, aspoň to bude vypadat větší. Sníst se to však nedá.

Po dnešní snídani se mi tak na stole nahromadilo tolik citrónu, že by s něj šlo vymačkat džus pro polovinu Prahy. Co s ním, říkám si. A jak tak koukám na karafu s vodou a mátou, která mi stála na stole, objevil se spásný nápad. Hodím je tam a budu mít něco jako mojito, ha.

Nikdy bych neřekla, že ten citrón tak nasaje chutě z okolí. Mojito jsem tak měla skvělé. S krabí příchutí.