Lockdown. Kdybych se řídila pravidlem „vyhoď všechno, co jsi neměla rok na sobě“, zbyly by mi v šatníku jen tepláky a triko na spaní.

Ale dokopala jsem se k vytřídění věcí, které sice dávno nenosím, ale vyhodit je nemůžu. Protože to přece bylo moje nejzamilovanější tričko (co na tom, že už má osm děr), tyhle džíny jsem si kupovala z první výplaty (co na tom, že mají velikost tak na mončičáka), tohle mám od babičky (co na tom, že to nikdy nebylo módní, ale ten materiál!) a do tohohle zbytku zhubnu.

Připravila jsem ke dveřím velkou krabici, do které jsem všechny ty věci ukládala, že ji večer odnesu do kontejneru na charitu.

Mám soví biorytmus, takže když jsem si na krabici vzpomněla bylo asi půl druhé v noci. Ideální čas na procházku po ztichlé vesnici. Než jsem došla ke kontejneru, pozdravili mě hlasitým štěkáním všichni psi, kolem kterých jsem prošla, čímž jsem probudila polovinu žijících obyvatel, a kromě toho jsem kus cesty musela po štěrkem vysypané cestě. Nikdy jsem si nevšimla, že došlápnutí na každý kamínek zní jak kulometná palba. Pak jsem zjistila, že ten kontejner vrže. Ale strašně. A ta krabice se do toho vyklápěcího víka nevejde.

Nechtěla jsem to vzdát. Tu krabici tam musím za každou cenu dostat. Zápolila jsem s víkem, které při každém pohybu zběsile kvičelo do noci kovově skřípavým hlasem, což probudilo i zbylou polovinu obyvatel, a zoufale jsem mačkala a sešlapávala krabici ze všech stran.  Když se mi ji tam nakonec podařilo vítězoslavně narvat, zjistila jsem, že se sice zkrátila na délku, ale zato je teď vyšší než vstupní otvor a to víko pro změnu nejde zavřít. A kromě toho v něm vězela tak těsně, že nešla vyndat zpátky.

Když jsem se uklidnila a přestala mi cukat ruka, bylo mi jasné, že tu krabici musím vyndat ven. Zase jsem zápolila s tím vrzajícím víkem. Kromě psů a obyvatel už byly vzhůru i kočky, ptáci, žáby a vůbec všechno živé v okruhu dvou kilometrů, co dokáže vydávat nějaké zvuky, protože tenhle industriální koncert se temnou nocí nesl lépe než rockový festival na Strahově. V blízkém okolí se začala rozsvěcovat první okna a zvědavé hlavy začaly vyhlížet ven. Stále jsem zápolila s kontejnerem a zkoušela se u toho tvářit nenápadně, protože teď už jsem nevypadala jen jako debil, kterej se neumí potichu zbavit pár svršků, ale jako deviant, kterej je z toho kontejneru krade.

Znovu jsem s krabicí prošla přes vybuchující minové pole a potupně ji dovlekla zpátky domů. Horší už to nebude, řekla jsem si, vyndala igelitové pytle na odpad a přemístila ty věci do nich. To už se tam vejít musí. Popadla jsem do každé ruky jeden a vyrazila znovu na místo činu. První pytel se začal trhat hned za brankou. To donesu, zatnula jsem zuby. Představa toho, že se vracím podruhé a znovu to přebaluji, mě doháněla k šílenství. Znovu mi začala cukat ruka. Pytel odešel do věčných lovišť přesně uprostřed minového pole, kterým jsem se tu noc snažila projít už potřetí. Vyzvracel pečlivě složené a vyprané oblečení přímo na ulici a mně zbyl v ruce jen beztvarý cár černého igelitu. Začala mi cukat i noha.

Zpátky už nejdu. Prostě ni krok. Vhodila jsem do kontejneru pytel, který tu cestu překvapivě přežil, a za obnoveného vytí psů, ječení koček a vybuchující munice pod nohama jsem sbírala po vesnici ostatní odpadlé svršky, abych je dovlekla tamtéž.

Když jsem se zcela vyčerpaná vrátila domů, byly tři hodiny ráno. Všichni obyvatelé přilehlých obcí byli vzhůru a v té mojí právě hromadně pojídali neurol. No co, příště půjdu klidně se sklem, to zjevně probudí méně lidí.