Jsou to už léta, kdy v naší venkovské díře zrušili stánek s burčákem, který pravidelně na konci léta stával poblíž. Mám ho ráda, ale nechtělo se mi extra jezdit ho někam shánět. Když jsem vloni na podzim náhodně potkala prodejce burčáku na jednom pražském náměstí, zajásala jsem, že si ho po dlouhé době zas dopřeju.

Na ceduli u stánku visely uvedené dvě ceny: za litr a půl tohoto nápoje, a potom za dva litry. Ptám se sympatické paní za pultem, jestli se dá koupit i menší objem, než mají uvedený, protože sama tolik nevypiju.

„Máme litr a půl, nebo dva litry“ odpoví paní prodavačka.
Ok, říkám si, taky někdy poslouchám kolenem, tak jí znovu zopakuji, že sama tolik nevypiju, jestli se dá koupit i menší množství.
„No tak teda litr a půl, no“ odpoví znova.

Dobře, když nemá, tak nemá, kývnu na litr a půl.
Prodavačka přešla všechny nalité láhve, které už byly na pultu připravené k odnosu. Vzala odměrku a prázdnou dvoulitrovou láhev, kterou začala po půllitrech plnit z vedlejšího barelu. Koukám na ni a říkám si, když dokáže odměřit litr a půl, tak fakt nedokáže odměřit litr nebo jiné množství? Vyslovím myšlenku nahlas.

„To nejde, na litr nemám kalkulaci!“ odsekne mi prodavačka.
„Já Vám to spočítám“, nabídla jsem se. Matematika mi sice nikdy nešla, ale vydělit cenu za dvoulitr dvěmi jsem si troufala.
Ale mezitím už do láhve tekl třetí půllitr a moje snaha tak přišla vniveč.

Při placení jsem neodolala. „Kdyby třeba chtěl ještě někdo další jenom litr, tak je to hrozně jednoduché. Stačí cenu za litr a půl zdvojnásobit a potom ji vydělit třemi. Anebo cenu za dvoulitr vydělit čtyřmi a krát dvě.“

Nevím, proč už neodpověděla…