Poslední pozůstatky letošního bramborového salátu se mě rozhodly opustit přesně v 10:43 středoevropského času.

Stála jsem v tu chvíli u regálu s chipsama, což se ukázalo jako nemalý problém. Já je moc nejím, ale zbytek národa ano, a před silvestrem dvojnásob. Všichni se sápali na ty chipsy, zatímco já tam stála a překážela. Razance útoku toho salátu byla něco mezi atomovou pumou a výbuchem jaderné elektrárny a sebemenší pohyb by způsobil ekologickou katastrofu velkého rozsahu. Slovy mojí kamarádky – to by bylo na výměnu Kauflandu. Tak jsem tam tak stála, snažila se zastavit něco jako rozjetý vlak, po čele mi stékaly kapičky potu, a zezadu do mě vráželi lidi, kteří nechápali, co tam sakra dělám. Musela jsem předstírat zájem o zboží, tak jsem důkladně četla etikety, složení výrobků a jejich kalorickou hodnotu, a s výrazem „není to úplně ono“ jsem za nechápavého kroucení všech hlav kolem vracela jeden sáček za druhým zpátky do regálu, dokud nepřítel útok nevzdal a nedal se na ústup. Samozřejmě jen dočasně, snažil se mě zmást. Takže jsem ze zdvořilosti nakonec jeden pytlík brambůrků dala do vozíku a zopakovala totéž o dvě uličky vedle s těstovinami a nakonec ještě u samoobslužné pokladny, kde jsem byla poprvé ráda, že jsem byla vylosována ke kontrole a neprostála tam svých pět minut slávy jen tak zbůhdarma.

Velké finále nakonec proběhlo na místním hajzlíku, na jehož vnitřní dveře kdosi namontoval obří zdrcadlo. Detailně jsem tak viděla, jak vypadá člověk v posledním stádiu. Pokud ho tam dali v rámci prevence obezity, je to geniální počin, protože po tomhle zážitku si už salátek možná nikdy nedám…